Příběh jednoho stolu

Kdyby tak věci uměly vyprávět, zajímalo by mě, co by asi říkal stůl z naší ředitelny. Kdo ví, třeba by vám řekl toto: Narodil jsem se před rokem a půl v dílně sochaře Pavla Cupáka, který mě vyrobil z jednoho dubu. Ten dub musel být opravdu mocný, protože jsem v jednom kuse skoro metr široký a dva metry dlouhý. Mám mohutnou desku i nohy a vážím tolik, že mě museli stěhovat čtyři chlapi. Taky jsem pěkný dáreček a to doslova. Pěkný to vím, vždyť mě každý obdivuje, protože jsem vydlabávaný, s ornamenty a dáreček panem Cupákem darovaný. Hovím si v ředitelně a usedají ke mně jak domácí, tak návštěvy. Děti u mě sedí, když mají Hláskáře, to proto, že pracují v malé skupince a potřebují klid. To se kolikrát divím, jak to těm dětem pálí. Občas u mě někdo obědvá, ale hlavně jsem veledůležitý při poradách, zápisech a různých jednáních. Tento školní rok jsem měl přímo mimořádnou roli. To když ke mně sedaly paní učitelky a páni učitelé ze všech možných mateřských škol a mluvili o tom, jak pracují ve svých školách oni a taky co všechno viděli a zažili u nás. Říkali tomu sdílení a školení. To jsem byl na naši školku pyšný, že tak dobře pracujeme a jak se všem u nás líbí. Co vám budu povídat, zkrátka, já jsem tady spokojený a doufám, že zažiju spoustu dalších takových mimořádných roků, jako byl tento.

Jana Bartošová