Starší než kostel

Víte co je v Čeladné starší než kostel? Taky se divíte jako já, že něco takového existuje? A přece tomu tak je. Tento poklad se nachází na zahradě mateřské školy Čeladenská beruška. Už tušíte? Ano, je to lípa srdčitá. Pro nás ve školce je z mnoha důvodů tak cenná, že jsem ji přihlásila do soutěže strom roku. Sice se nepodařilo dostat se do finále a bojovat o umístění na předních příčkách, ale to na vztahu, který k lípě chováme, nic nemění. Pro ty z vás, kteří její příběh neznáte, nabízím její příběh, a vás, kteří o ní víte více než je v příběhu prosím, ať nám to napíšete na ms@celadenskaberuska.cz , protože příští rok to se soutěží zkusíme znova.

Příběh lípy

Jsem lípa srdčitá a to srdce nemám jen ve svém názvu, ale v celém svém životě. Už si nepamatuji, kdo a kdy mě vysadil, ale je to asi 310 let. Zažila jsem toho hodně. Války i mír, pálivé slunce i třeskuté čeladenské zimy, dětský pláč i smích. Kdysi jsem stála v blízkosti chudobince, ale to už je dávno. Pak vedle mě postavili zdravotní středisko. Mou košatou korunu pozorovaly oči pacientů na zubařském křesle, v čekárně i v lékárně. Jednoho dne se ale lékaři odstěhovali a kolem mě se rozhostilo ticho. Ale jenom na chvíli. Do budovy bývalého zdravotního střediska přišli dělníci, celý ho přestavěli, kolem mě postavili plot, zahradu a na té zahradě houpačky, prolézačky a pískoviště a začaly veselé roky. Najednou kolem mě běhaly zase děti, ale tentokrát se smály a smějí se pořád. Na zahradě kde stojím, je totiž školka plná dětí. Když je horko, chodí se schovávat pod mé větve, když celá rozkvetu, slétnou se včely z celého okolí a já tak voním, že si děti položí deku na trávník pode mnou a hrají si. Když zafouká vítr a shodím nějakou větvičku, dají ji na ohlodání zvířátkům, které ve školce bydlí. Za okny tříd na mě koukají děti a pozorují, jak po mě lezou veverky, na větvích vrká pár hrdliček nebo strakapoud. Nejraději mám, když je kolem mě živo. Postavili vedle mě amfiteátr s ohništěm, takže se všechny akce školky odehrávají pod mou korunou. Občas přijdou na zahradu i návštěvy, třeba babičky a dědečkové z klubu seniorů, paní učitelky, které přijedou na školení nebo maminky a tatínkové dětí ze školky. Věřím, že tady budu ještě dlouho, protože se o mě pečlivě starají. Na podzim děti hrabou listy, které shodím, aby se na jaře narodily zase nové, a občas se na mě chodí podívat i pan dendrolog. Až do školky budou chodit děti dětí, které jsou teď děti, budou si mě pamatovat pořád, protože já nechybím na žádné fotografii z akcí školky. A možná jsem i největší z celého okolí, a kdyby ne, jsem určitě nejhezčí, a kdyby ani to neplatilo, vím, že mě mají moji blízcí ve svém srdci.

Jana Bartošová